Adam Vačkář

FARMAKON

Artist Talk: 7. 7. 2021 / 18.00

Zahrada

„Každá živá bytost uvnitř skrývá neustálou aktivitu individuace. Není jen jejím výsledkem, jako krystal nebo molekula, ale sama je jevištěm individuace.“1

Gilbert Simondon

Nebyl jsem vždycky takový. Říkali mi, že jsem kluk, že se mám lépe učit, že jednou budu vydělávat peníze a snad také budu šťastný. Svět měl být nudnou hrou na výhodná rozhodnutí a investice. Nikdy jsem tomu nerozuměl, ale jen velmi pomalu jsem sbíral sílu vzdorovat. Pomalu růst mimo zdi identit, kariér a stereotypů.

Bolševník velkolepý se do Evropy dostal z Kavkazu na konci 19. století, kdy jej šlechta využívala jako okrasných rostlin pro své zahrady. Rychle přerostl jejich zdi a stal se jednou z nejnebezpečnějších invazivních rostlin v Evropě.

Vyrůstat znamená přesáhnout horizont prostředí a zároveň využít právě a jenom jeho možnosti, jeho skýtavost [affordance], schopnost vyvolávat, živit, nebo naopak potlačovat a měnit naše životní procesy. To kým jsem, mohu jen provizorně odlišovat od toho odkud jsem. Být cizí, být doma, jsou jen dva momenty procesů přijímaní, střetu, tření, vstřebávání, nebo třeba popálení.

Není to jen tak, že bychom byli podmíněni naším prostředím. Spíše samotné prostředí [milieu] se rodí až postupně, spolu s námi, s tím jak jej nejen nahlížíme, ale i vytváříme a napínáme.2 Sami sebou, konkrétními bytostmi, se stáváme až když konkretizujeme sami sebe a své okolí, odhlížíme od obecných kategorií (muž, dospělý, organismus, zahrada, Evropa).

Nejde ale o oddělení mezi mnou a vnějškem, naopak stávat sám sebou znamená stávat se jiným, být ve vztahu.3 Zdá se, že rostliny nás o tom můžou poučit mnohem víc, než lidé.

Farmakon

„Psychologické kategorie se staly politickými (…) Řešení osobních problémů dnes souvisí jednoznačněji než kdykoli předtím s léčbou celospolečenských potíží.“4

Herbert Marcuse

Mužství, konspirační teorie, nacionalismus, ale i partnerské vztahy, nebo naopak korektnost, levicové myšlenky, nebo multikulturalismus, to všechno dnes bývá označované jako toxické; jako něco co není na první pohled nepřátelské, co by přicházelo zvnějšku; naopak jde o postoje a přesvědčení lidí okolo nás; a přesto jde o něco považováno za extrémně škodlivé, co se šíří. Něco co jen přerostlo luxusní zahrady našich soukromých já a zamořilo veřejný prostor jako nějaký invazivní druh.

Farmakon [φάρμακον] je starořecký výraz pro lék a zároveň jed, ale také pro obětního beránka. V Platónově dialogu Faidros je farmakem psaní, které usnadňuje uložení vědění a proto ničí paměť. Naopak Bernard Stiegler a jeho farmakologie se snaží ukázat, že technologie, včetně psaní a jiná farmaka, jsou zcela nutné opory společenské paměti.

Přitom právě zahrady jsou dnes určitým místem návratu. Ať už nás motivuje ekologie, pandemická opatření, nebo snaha uniknout městu a každodennosti, zahrada nabízí kontrolovaný prostor přírody, vesmír uvnitř vesmíru a řád v rámci chaosu různých látkových přeměn a bujení. Předzahrádky, komunitní, či městské zemědělství, ale i popularita východní spirituality, zdá se nabízí toto nové vložení osobního do veřejného, klidu do nepořádku, vlastní aktivity do celospolečenských problémů.

Zahrady tak nejsou jen místem úniku, prostorem pěstění a neproblematické činorodosti, ale také metaforou naší starosti o svět, nebo zvláštnímu návratu k přírodě. Ale celá situace se obrací, zatímco dříve byla příroda vnějškem vůči našim já, dnes přichází zevnitř. Zatímco dříve jsme přijímali vnější druhy do našich soukromých zahrádek, dnes vyvážíme naše vyšlechtěné rostliny zpět do veřejného prostředí v podobě politiky identit.

Náš vztah ke společnosti tedy není procesem navozování spojů, sdílení, identifikace s něčím, experimentování a učení se novému, ale spíše šíření našich postojů a prosazování již hotových identifikací. Právě tento druh politiky můžeme brát jako invazivní. Ne snad proto, že byt nutně nesl špatné postoje a úmysly, ale právě proto protože brání otevřené, neustále individuace, ve které se teprve stáváme sami sebou.

Kapitalismus

„Příroda je neorganickým tělem člověka, totiž příroda, pokud není sama lidským tělem. Člověk žije z přírody, znamená: příroda je jeho tělo, s nímž musí zůstat v ustavičném procesu, aby nezemřel. 2e fyzický a duchovní život člověka souvisí s přírodou, nemá žádný jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je částí přírody.“5

Karl Marx

Dnešní návrat k přírodě tak musí být návratem k nám samým. Řešení našeho problému, ať už jím je environmentální katastrofa nebo krize společenského konsensu, musí vycházet a pracovat skrz samotný problém. Musí využít technologie, komunikační a virální toky, ale také to, čemu pro nedostatek lepších slov stále říkáme kapitalismus.

Kapitalismus je obvykle považován ze ekonomický systém, ve kterém je hodnota určována v zásadě trhem a směnou. Takový systém je společností racionálních informovaných aktérů, kteří jednají ve vlastním zájmu. Tyto a mnohé další představy jsou více než kdy dřív součástí panujícího politického řádu, ale stejně tak předmětem ostré kritiky z mnoha zcela různých stran.

Po tě co kapitalismus maximálně uspěl v získávání surovin z vnější přírody a práce z našich soukromých zahrad, vytahává také naše vlastní identity jako prostředek a stimul svojí cirkulace. Již nejde jen o prodej produktů nebo služeb, ale mnohem spíše se na trhu objevují naše různá já a touhy.

Nové tenisky si kupuji vzhledem ke složité síti významů, které mohou vyvolávat ve mně i mém okolí. Stejně tak politické volby a rozhodnutí jsou čím dál méně programová, a čím dál více se řídí možností usouvztažnit identitu lidí, kteří se čím dál složitěji a méně identifikují navzájem.

Doufám, že příroda, zahrada i rostliny (jed, lék, oběť nebo hrdinství) nejsou jen metafory ale opravdové způsoby existence, od kterých se musíme učit. Právě dnes, kdy se snažíme přehoupnout přes situaci pandemie a krizových opatření, pokoušíme se „vracet k normálu“, je třeba hledat nejen svoje zahrádky, a identity, ale spíše průchody, remízky, veřejný prostor. Nejde přitom o přesvědčování, nebo hledání ideálního, univerzálního konsensu, naopak o schopnost spolu nesouhlasit, ale přitom se přeci jen shodnout na řešení nejpalčivějších problémů a vzájemné pěstování různých druhů rostlin a životních postojů.

/ Václav Jánoščík

Adam Vačkář (*1979) žije a pracuje v Prahe. Diplom získal na École Nationale Supérieure des Beaux-arts v Paríži, bakalárske štúdium absolvoval na UMPRUM v Prahe. Zúčastnil sa rezidencií Le Pavillon – rezidenčného programu v Palais de Tokyo v Paríži a Residency Unlimited v New Yorku. Jeho práce boli vystavené na samostatných a skupinových výstavách v Palais de Tokyo, Centre Pompidou a Centre Pompidou Metz, Art Basel – Art Statements&Art Film, OG2 v Kölnischer Kunstverein, Museum Morsbroich, GHMP, Národnej galérii v Prahe, FRAC Occitanie Montpellier, FRAC Champagne-Ardenne, FRAC Franche-Comté, Boghosian Foundation v Bruselu, SMAK v Gentu, Aargauer Kunsthaus vo Švajčiarsku a na Trienále v Prahe, Bukurešti a na ďalších miestach. Adam Vačkář je spoluzakladateľ kolektívu Hope Recycling Station, ktorý organizuje prednášky, publikácie a intelektuálnu výmenu s medzinárodnými umelcami, filozofmi a kurátormi.

______________________

1 Gilbert SIMONDON, Individuation in Light of Notions of Form and Information. (díl I.) 

Minneapolis: University of Minnesota Press, 2020, s. 7.

2 Ibid., s. 50.

3 Ibid., s. 57.

4 Herbert Marcuse, Eros and Civilization, a philosophical inquiry into Freud. Londýn: Routledge, 2005, s. xxi.

5 Karl MARX, Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Praha: Svoboda, 1978, s. 55.

Výstavy tejto galérie z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Fond na podporu umenia je hlavným partnerom projektu.

Projekt ďalej podporilo Mesto Košice.